14 dní
čtvrtek 3. - středa 16. července 2014

Začíná to nádhodným snímkem nalezeným v hlubinách internetu při čerpání inspirace na další cesty, vsazenou myšlenkou, která průběžně nahlodává a končí to zběsilým plánováním. Při plánování předchozích cest na Island jsem narazil na snímek krajiny, zdánlivě podobné islandskému vnitrozemí, ale přesto zvláštně jiné. Podezření přišlo s dalšími snímky v sérii, kde se charakter krajiny měnil výrazněji a potvrzeno bylo snímky obyvatelstva, zásadně odlišného od vikingských kmenů. Dohledávání a shromažďování dalších informací se ovšem ukázalo jako problém. Veřejných a ucelených zdrojů k nalezení pramálo, cestopisů ještě méně a v oblasti knižních průvodců v podstatě nic. Zatímco západní a jižní oblasti Grónska byly vcelku uspokojivě zmapovány, ty východní exponovaností zaostávaly. Podařilo se mi však nalézt několik místních tour operátorů a ty postupně oslovit. To mi dalo alespoň hrubou představu, jak by na místě mohly věci fungovat a poodhalit náznaky logistických úskalí. Domluveno předem jsem neměl ve výsledku nic, vyrážel jsem pouze s dvěma klíčovými kontakty v kapse. Mé plánování se tak omezilo na několik základních potřeb: pitná voda, jídlo, osobní hygiena a transport.

Grónsko je podobně jako Svalbard pravá arktická divočina, skýtající mnohá nebezpečí. Lední medvědi, žádná civilní infrastruktura mimo inuitské osady, nulové možnosti nouzového kontaktu vyjma satelitního spojení. Neexistence detailních map, bezejmenné jezera nesoucí pouze čísla v názvu, neznačené turistické trasy. Stejně jako jinde v divočině je potřeba počítat s nečekanými komplikacemi a mít záložní plán. Pro běžného západoevropana může být rozdílná kultura menší šok. Velká část inuitské populace žije tradičním způsobem, vyznává svou kulturu a dědictví. Individuální rybolov, lov tuleňů, velryb, hygienické návyky. Tohle vše se utvářelo po staletí v důsledku geografické izolovanosti, drsným přírodním podmínkám, ale zdejší kmeny se přizpůsobily a splynuly s přírodou.

Mezi oblastmi není přirozeně žádné spojení po souši, provoz na moři je v letních měsících rušný a dotované linky helikoptérami pokryjí zbytek případů. Tak, jak téměř každý obyvatel západní civilizace vlastní automobil, jsou zde dopravními prostředky čluny a loďky. Silniční provoz, jakkoliv zanedbatelný, pak slouží především k drobné místní přepravě materiálu, zboží a turistů. V zimních měsících dopravu zprostředkovávají tradiční psí spřežení. Psi jsou tu chováni jako užitková zvířata, v letních měsících uvázáni na řetězu, přikovanému ke kameni. Domy jsou zpravidla vystavěné na skále a voda a kanalizace, pokud vůbec nějaké napojení dům má, jsou zpravidla vedeny nad zemí. Splašky tekoucí po ulici nejsou nijak vyjímečným jevem. Pitná voda je v menších osadách k dispozici v centrální části ve formě pumpy z obří nádrže. Ulice a cesty okolo civilizace jsou plné smetí, poházených odpadků, plechovek, kusů dříví. Nedaleko každé osady se zpravidla nachází obrovská skládka, přepadávající do moře. Její doutnající části a štiplavý černý kouř také nejsou výjimkou. Je-li k dispozici dostatečně stabilní vodní tok, stojí na něm elektrárna. Menší osady ale často využívají diesel agregáty v nepřetržitém provozu.

Klimatickými podmínkami je Grónsko mimo dosah Golfského proudu, počasí je tak stabilnější. Slunné letní dny převážně bez oblačnosti jsou běžné, často až k nelibosti fotografa. Letní idylku kazí jen obrovská hejna krvežíznivých komárů. S nevraživostí nebo nedostatkem pozornosti vůči turistům se nesetkáte, interakce probíhá převážně ze zvědavosti a zdvořilosti, bez zištného záměru. Zpočátku jsem si to neuvědomoval, ale tímto kontaktem a obstáráváním základních potřeb se cestovatel dočasně stává součástí komunity, zkoumá tím místní zvyklosti a tvoří si autentické zážitky. Nakonec jsem byl vděčný, že tu turismus prozatím nepřevládá.

Destination East Greenland