Správní město oblasti Sermersooq, o poznání civilizovanější. Veřejných pump s pitnou vodou tu není mnoho, k dispozici je i komunitní dům, byť jen tři dny v týdnu. Kulturně to tu žije, uprostřed města se nachází fotbalové hřiště. Bez trávy, jen prašné, ale o to populárnější. V době mého pobytu se konalo několik zápasů, vždy za početného zástupu fanoušků. Nedaleko přístavu se nachází i jediný polo-oficiální kemp, ale pouze s minimálním zázemím. Voda v dovážených sudech nepůsobí důvěryhodně ani po filtraci, chybí jakékoliv soukromí. Nakonec jsem opět zvolil variantu táboření v divočině, u bezejmeného jezera, shodou náhod opět v blízkosti hřbitova. Jezero a protékající studánka mi v horkých odpolednech posloužily ke koupeli, notně osvěžující.

Tasiilaq mi sloužil především jako centrála pro další výlety. Začal jsem s detailním plánováním výletů do okolních přístupných osad, za využití předem domluvených kontaktů na turistické operátory. Tam jsem se setkal se dvěma silnými osobnostmi s osobní vazbou na oblast východního Grónska: Lars Anker-Møller (Arctic Dream, Travellodge) a Robert Peroni z The Red House. Samozřejmě i tady šlo v první řadě o byznys, jednání ale bylo férové, osobní a vstřícné mým specifickým požadavkům. Naskytla se tím také šance v klidu si popovídat o různých aspektech života v Grónsku. Uznávám, že mé zvídavé dotazy na přítomnost vodovodu, kanalizace a vlastnictví automatické pračky mohly znít podivně, ale pozitivní odpověďi mě příjemně překvapily. Navenek mohou jednoduché tradiční barevné domečky působit primitivně, zdejší rodiny mají ovšem běžně i přístup k internetu. Inuité jsou velmi zruční a svou tradici pěstují v dílnách za dlouhých zimních večerů. V jeden moment během pohodové diskuze u Larse na terase přišel na návštěvu místní umělec s metrovým modelem plachetnice na prodej. Úžasně detailním, věrohodným, pečlivě vyřezaným z jednoho kusu dřeva. Takové kousky jsou velice vzácné, nedokázal jsem si ale představit transport takové křehké věci zpět do Evropy.