Kulusuk
Strategický ostrov a brána do celé správní oblasti. Letiště je pozůstatkem vojenské infrastruktury z dob studené války, přistávací dráha je prašná a malá příletová hala spíše symbolická. Od tohoto okamžiku je člověk odkázán sám na sebe, do cca 3 km vzdálené osady Kulusuk nefunguje žádné pravidelné spojení.
Nejistota prvního kroku na cizí půdě, pocity zděšení i vzrušení obdobné těm v Černobylu. Radiace tu přítomná není, za jakýmkoliv kopcem může ale slídit lední medvěd.
Mým prvním úkolem bylo zajistit tábořiště pro následující dny, průzkum terénu a dostupnost užitkové vody, ideálně v docházkové vzdálenosti od osady. Podařilo se mi nalézt slušně rovné písčité místo nedaleko hřbitova, hned vedle stráně se zbytky sněhu.
Hned první vycházka do vesnice byla záživná - připletl jsem se do pohřebního průvodu, celá osada byla na nohou. Nejspíše bylo také čerstvě po výplatě či po příjezdu zásobovací lodi, spousta osadníků intoxikována, cesta lemována poházenými plechovkami piva dánských značek. Bylo brzké odpoledne, ostré slunce pálilo a mnoho obyvatel již nebylo schopno chůze, natož slova. V osadách fungují tzv. komunitní domy, sloužící jako zájmová střediska, dílny a místa pro neformální komunitní setkávání, poskytující mj. i základní hygienické služby včetně sprchy. Tradiční rozdělení zázemí pro muže a ženy tu není, rodina je tou základní jednotkou. Divoce kempující turisty za drobný obnos neodmítají, naopak se mi několikrát podařilo ve frontě narazit na podobně smýšlející cestovatele. Vzhledem k neexistenci kempů to byly nedocenitelné služby.
Druhý den jsem začal řešit převoz do správního města Tasiilaq. Všechny načtené zdroje shodně doporučovaly využít služeb místních rybářů, kteří téměř denně pendlují mezi ostrovy. Při toulkách okolo osady jsem později odpoledne narazil na místního bosse v pickupu, který mi nabídl zajistit převoz zmíněným způsobem, za předem domluvený obnos. Další ráno jsem se tedy vydal do přístavu, chvíli pozoroval místní ruch a poté oslovil jednoho z rybářů, připravující svůj člun. Kývli jsme si, hodili do člunu batohy a vyrazili. Ke konci cesty proběhlo krátké smlouvání o ceně, odlišné od původní domluvy s bossem a já byl nakonec rád, že jsem mohl přispět chudému rybáři ku prospěchu obou.
Hned první vycházka do vesnice byla záživná - připletl jsem se do pohřebního průvodu, celá osada byla na nohou. Nejspíše bylo také čerstvě po výplatě či po příjezdu zásobovací lodi, spousta osadníků intoxikována, cesta lemována poházenými plechovkami piva dánských značek. Bylo brzké odpoledne, ostré slunce pálilo a mnoho obyvatel již nebylo schopno chůze, natož slova. V osadách fungují tzv. komunitní domy, sloužící jako zájmová střediska, dílny a místa pro neformální komunitní setkávání, poskytující mj. i základní hygienické služby včetně sprchy. Tradiční rozdělení zázemí pro muže a ženy tu není, rodina je tou základní jednotkou. Divoce kempující turisty za drobný obnos neodmítají, naopak se mi několikrát podařilo ve frontě narazit na podobně smýšlející cestovatele. Vzhledem k neexistenci kempů to byly nedocenitelné služby.
Druhý den jsem začal řešit převoz do správního města Tasiilaq. Všechny načtené zdroje shodně doporučovaly využít služeb místních rybářů, kteří téměř denně pendlují mezi ostrovy. Při toulkách okolo osady jsem později odpoledne narazil na místního bosse v pickupu, který mi nabídl zajistit převoz zmíněným způsobem, za předem domluvený obnos. Další ráno jsem se tedy vydal do přístavu, chvíli pozoroval místní ruch a poté oslovil jednoho z rybářů, připravující svůj člun. Kývli jsme si, hodili do člunu batohy a vyrazili. Ke konci cesty proběhlo krátké smlouvání o ceně, odlišné od původní domluvy s bossem a já byl nakonec rád, že jsem mohl přispět chudému rybáři ku prospěchu obou.
