Ráno něco před devátou na nás čekala známá dodávka z předchozího dne. Cesta vedla na sever od Kijeva, pochmurným ukrajinským venkovem. Po necelých dvou hodinách jízdy jsme dorazili na vstupní checkpoint "Дитятки", kde jsme notně dlouhou dobu čekali na přiděleného průvodce. Nebyli jsme tam sami, za námi stálo několik dalších aut a dodávek. Byl všední den, o víkendech je provoz možná ještě hustší. Kolem jedenácté se začaly věci konečně hýbat a my mohli po krátké kontrole pasů a permitů vjet do vnitřní 30 km zakázané zóny.

První zastávka vedla k rozpadlé vesničce jménem Залісся, zarostlé v lese. Tam se nacházelo místní kulturní středisko a také pomník 2. světové války. Následoval vjezd do města Чорнобиль, kde jsme koukli na vzpomínkové místa a docela rychle pokračovali dál k řece, kde odpočívaly a rezavěly plavidla používané při likvidaci havárie. Všude v těchto oblastech byla víceméně přirozená radiace v hodnotách kolem 0,15 µSv/hod, u řeky mírně více. Strach ze všudypřítomné radiace byl ale neustále aktuální, utěšení mohl přinést leda tak zapůjčený dozimetr a klid kamarádů.

Pak jsme se pomalu posouvali blíž a blíž elektrárně, drátů bylo čím dál víc a radiace houstla, stejně tak i atmosféra v autě. V prostoru elektrárny jsme se museli chovat ukázněně a dostali jsme přesné pokyny, co je povoleno fotit a co ne. Vedle starého sarkofágu čtvrtého bloku se stavěl nový, ten jsme z nepochopitelného důvodu fotit nemohli, přitom průběh stavby je průběžně dokumentován na oficiálních stránkách elektrárny: chnpp.gov.ua/en/activity/shelter-object-transformation. Radiace byla docela vysoká a s každým metrem blíž k reaktoru neúměrně narůstala. Údajně jsme od něj byli cca 300 metrů, hodnoty u památníku se pohybovaly okolo 3 µSv/hod.

Od elektrárny rychle projet kolem rudého lesa a čekala nás největší atrakce, město duchů Припять. Celé město je obehnáno plotem a na přístupových cestách hlídají vojáci. My jsme hned zabočili do boční ulice, abychom nebyli rušeni dalšími turisty, toulající se kolem. Radiace nebyla nijak vysoká, cesty jsou umyté, jen zeleň zářila o něco víc. Celkově se ale hodnoty dozimetru pohybovaly kolem 1 µSv/hod, často méně.

Zajímalo mě, co všechno je radioaktivní, kolik kontaminovaných částic létá vzduchem, kolik prachu je na zemi a co se stane, když jej rozvířím. Jeden nešikovný kolega zakopl a natáhl se na chodníku. Normálně se ale zvedl, otřepal, proměřil a naměřil velké kulové. To samé i já na podrážkách svých bot, zkrátka žádné nadlimitní hodnoty. Přičemž jsme často šlapali mimo zpevněné cesty, všude bylo tlející vlhké listí a tráva. Z tohoto důvodu dávám za pravdu teoriím, že těžké částice se postupem času dostaly hlouběji do půdy a pokud tu nikdo neodhrne, je svrchní vrstva bezpečná. Čím blíže těmto částicím, tím to samozřejmě září víc, největší dávku tedy dostaly mé nohy. Trochu jiná situace je s vegetací, která z půdy natahuje radioaktivní prvky strukturou podobné bežným živinám, ale ani tak radiace nepřesáhla hodnoty 3 µSv/hod. A protože se jedná o prostorové záření, stačí se držet zeleně mírně stranou. V areálu bylo samozřejmě několik horkých míst (do hodnot kolem 16 µSv/hod) náhodně tam, kde by je člověk nečekal, ale bylo jich velice poskrovnu.

Prošli jsme od plaveckého bazénu a tělocvičny kolem školy, přes sportovní stadion až k ruskému kolu a autíčkám, dále pak přes divadlo, další, zřejmě centrální náměstí, kulturní středisko až k hotelu Полісся. Hádám, že toto byla jedna z obvyklých tras, méně navštěvovaná zákoutí nám byla zatajena. Byl jsem docela překvapen stavem budov, nikde žádné známky zřícené konstrukce, vše na první pohled drželo. Mezi stropními panely často protékala voda, ale panely samotné narušené nebyly. Jestli se u nás stavěly paneláky aspoň ve srovnatelné kvalitě, budou stát ještě dalších 100 let.

Po návratu zpět do prostoru elektrárny pro nás byl připraven pozdní oběd v místní jídelně. Velice se podobala těm ze základních škol, i ty kuchařky byly tak nějak stejné... Při vstupu do budovy bylo nutné ještě projít turnikety, celotělovým dozimetrem a pořádně se umýt na WC. Ono to teda dvakrát moc nešlo, ukrajinské mýdlo je mazlavá hmota, která neumývá. Tolik tedy k hygieně po příchodu ze zaprášeného kontaminovaného prostředí. Oběd byl bohatý a docela chutný, jako specialitu měli v kořenkách místo pepře chilli, zkrátka ideální stravovací zařízení.

Plně najezeni jsme byli odvezeni na poslední naplánované místo, dětskou školku ve vesničce Копачи. Tady byla radiace suverénně nejvyšší z těch méně kontaminovaných oblastí, především kvůli umístění v lese a spoustě zeleně okolo. Pohled na spoustu poválených hraček byl až devastující.


Na celý výlet bylo velice málo času, v zakázané zóně jsme strávili zhruba jen pět hodin, další čtyři hodiny spolkla cesta tam a zpět. Navíc se docela brzy stmívalo. Fotky nejsou nijak zvlášť pěkné, na přemýšlení nebo komponování nebyl čas, bylo to tak na dvě fotky v každé místnosti a šlo se dál. Průvodkyně nás hnala, přecejen uhlídat smečku divokých chlapů je pro jednu slečnu nadlidský úkol. Dostali jsme se tedy jen do těch nejznámějších koutů, byla nám slíbena i návštěva střechy, ale nakonec na to jaksi nezbyl čas. Říkám si, že by stálo za to se do těchto oblastí vrátit znovu, třeba i na dva dny s přespáním v zóně (jsou tam i fungující hotely), neorganizovaně a mít možnost vše pořádně nafotit. Motivů a zajímavých míst je tam spousta, možná i tak na týden focení.

www.chnpp.gov.ua
pripyat.com
www.tourkiev.com/chernobyltour
xkcd.com/radiation
www.chernobylmaps.com