Баренцбург
Dlouhé zasněžené pláně a zdánlivě nekonečná prázdnota. Doposud jsme se pohybovali na norském území, Svalbard je ale otevřený i dalším národům. Vzniklo tu několik ruských těžebních osad, některé v omezené míře fungují dodnes.
Ráno po vydatné snídani jsme kolem deváté hodiny za těžký peníz vyzvedli sněžné skútry. Trasa směrem Баренцбург není obecně složitá ani výrazně dlouhá a je zpravidla dobře prostupná díky své vlastní popularitě. Značky, směrovky a jiné cedule tu ale nehledejte, dobré počasí je nutnost k následování projeté stopy. Mimo přejezd zasněženého ledovce Longyearbreen a přilehlého sedla vede trasa převážně údolími a zamrzlými deltami divokých vodních toků. Svižná jízda na skútrech v silném mrazu a protivětru, jakkoliv mírném, není ale vůbec nic příjemného a pocitová teplota s minimem vlastního pohybu klesá ještě výrazně níže. Slušně jsme promrzli a každé sesednutí při zastávkách znamenalo utrpení. Prsty u nohou jsem nakonec začal cítit až druhý den.
Příjezd do osady z jihu od údolí Grøndalen lemují zchátralé či zdevastované objekty, plné zajímavých relikvií. V osadě jsou ale běžně funkční budovy a služby běžné potřeby, např. minipivovar Красный медведь a místní hotel. Teplé jídlo a místo k rozmrznutí a prokrvení našich končetin přišlo velmi vhod. Přirozeně jsme s sebou přivezli i pušku, v předsíni hotelu je stejně jako v každé jiné budově v okolí vyhrazen prostor pro zbraně, hned vedle obuvi. Bezpečnost tu nikdo neřeší, zbraně se nezamykají, je na zodpovědnosti každého vlastníka vyndat náboje a zajistit pojistku. V nabídce hotelové gastronomie skvěl se hamburger, ve svérázném místním podání. Dodnes jsme nezjistili složení té světlé hmoty tajemné chuti - tuleň, velryba či ještě něco jiného, čtyřnohého?
Hornictví a aktivní těžba je protkána celou osadou, na cestách se pohybují vozidla s čerstvým nákladem uhlí. Kulturní život tu ovšem rozhodně nestojí stranou, plavecký bazén, škola, fotbalové hřiště a zrekonstruované bytové domy pro rodiny horníků značí udržovaný stav osady, byť notně vylidněné oproti dobám své největší slávy. Při pochůzce nezůstal opomenut ani soudruh Lenin se svým přísným a upřeným kamenným pohledem na širé moře.
Z nějakého důvodu jsme se rozhodli vydat se na tuto cestu na vlastní pěst, mimo organizovanou výpravu. A tady se začala projevovat naše krátkozrakost. Skútry mívají přecejen omezenou palivovou nádrž a pro nás (tehdy) neznámou spotřebu paliva. Mapu, navigaci ani GPS jsme také úplně nedomysleli a spoléhali na vlastní orientaci v terénu. V zasněžené pustině ovšem všechna údolí vypadají tak nějak stejně, nakonec jsme se sekli jen o jedno údolí a s téměř prázdnou nádrží se úspešně vrátili do Longyearbyenu. Termín vrácení skútrů byl stanoven na pátou hodinu odpoledne, ještě před setměním. To se ukázalo jako příliš brzký čas s minimem prostoru na řádné prozkoumání oblasti. Později jsme litovali, že jsme si výlet neprodloužili a nestrávili ve zmíněném hotelu alespoň jednu noc.
Ráno po vydatné snídani jsme kolem deváté hodiny za těžký peníz vyzvedli sněžné skútry. Trasa směrem Баренцбург není obecně složitá ani výrazně dlouhá a je zpravidla dobře prostupná díky své vlastní popularitě. Značky, směrovky a jiné cedule tu ale nehledejte, dobré počasí je nutnost k následování projeté stopy. Mimo přejezd zasněženého ledovce Longyearbreen a přilehlého sedla vede trasa převážně údolími a zamrzlými deltami divokých vodních toků. Svižná jízda na skútrech v silném mrazu a protivětru, jakkoliv mírném, není ale vůbec nic příjemného a pocitová teplota s minimem vlastního pohybu klesá ještě výrazně níže. Slušně jsme promrzli a každé sesednutí při zastávkách znamenalo utrpení. Prsty u nohou jsem nakonec začal cítit až druhý den.
Příjezd do osady z jihu od údolí Grøndalen lemují zchátralé či zdevastované objekty, plné zajímavých relikvií. V osadě jsou ale běžně funkční budovy a služby běžné potřeby, např. minipivovar Красный медведь a místní hotel. Teplé jídlo a místo k rozmrznutí a prokrvení našich končetin přišlo velmi vhod. Přirozeně jsme s sebou přivezli i pušku, v předsíni hotelu je stejně jako v každé jiné budově v okolí vyhrazen prostor pro zbraně, hned vedle obuvi. Bezpečnost tu nikdo neřeší, zbraně se nezamykají, je na zodpovědnosti každého vlastníka vyndat náboje a zajistit pojistku. V nabídce hotelové gastronomie skvěl se hamburger, ve svérázném místním podání. Dodnes jsme nezjistili složení té světlé hmoty tajemné chuti - tuleň, velryba či ještě něco jiného, čtyřnohého?
Hornictví a aktivní těžba je protkána celou osadou, na cestách se pohybují vozidla s čerstvým nákladem uhlí. Kulturní život tu ovšem rozhodně nestojí stranou, plavecký bazén, škola, fotbalové hřiště a zrekonstruované bytové domy pro rodiny horníků značí udržovaný stav osady, byť notně vylidněné oproti dobám své největší slávy. Při pochůzce nezůstal opomenut ani soudruh Lenin se svým přísným a upřeným kamenným pohledem na širé moře.
Z nějakého důvodu jsme se rozhodli vydat se na tuto cestu na vlastní pěst, mimo organizovanou výpravu. A tady se začala projevovat naše krátkozrakost. Skútry mívají přecejen omezenou palivovou nádrž a pro nás (tehdy) neznámou spotřebu paliva. Mapu, navigaci ani GPS jsme také úplně nedomysleli a spoléhali na vlastní orientaci v terénu. V zasněžené pustině ovšem všechna údolí vypadají tak nějak stejně, nakonec jsme se sekli jen o jedno údolí a s téměř prázdnou nádrží se úspešně vrátili do Longyearbyenu. Termín vrácení skútrů byl stanoven na pátou hodinu odpoledne, ještě před setměním. To se ukázalo jako příliš brzký čas s minimem prostoru na řádné prozkoumání oblasti. Později jsme litovali, že jsme si výlet neprodloužili a nestrávili ve zmíněném hotelu alespoň jednu noc.
